THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Se švédskou kapelou MILLENCOLIN jsem měl možnost se seznámit před koncem loňského roku díky kompilaci firmy Burning Heart, kde měli umístěnou jednu velmi povedenou skladbu. Když jsem pak po kapele pátral, zjistil jsem, že jde o zkušenou softcoreovou (punk’n‘rollovou) formaci, která patří vedle THE HIVES k vůbec nejznámějším jménům stáje Burning Heart a která se těší na švédské rock’n‘rollové scéně velké popularitě. MILLENCOLIN právě vydávají své už šesté album „Kingwood“ a to byl důvod se na tuto kapelu zaměřit trochu detailněji.
V muzice těchto sympaťáků ze švédského Örebrö poznávám jak frajerský punk’n‘glam, (neboli garáž rock’n‘roll) spřízněný s tvorbou pásků z BACKYARD BABIES, tak pop punkovou melodiku Grohlových FOO FIGHTERS. MILLENCOLIN se pohybují zhruba na hranici mezi těmito směry, přičemž k tomu prvnímu jsou blíž po hudební stránce (struktuře kompozic), k druhému projevem a vizáží, která je prostá glamrockových póz. Naopak, jsou na míle vzdáleni tvorbě THE HELLACOPTERS, kteří jsou čelními představiteli 70 ´s retra oslavujícího KISS a MOTORHEAD, neboť MILLENCOLIN jsou po všech stránkách současně znějící kapelou, kterou zjevně nezajímá s čím kdo kdy (před 25 lety) triumfoval. Nebudu nic zastírat, novinka „Kingwood“ je naprostou lahůdkou pro příznivce kvalitní moderní a svižné rockové muziky. Album startuje strhující palba „Farewell My Hell“ vygradovaná monstr refrénem. Následující „Birdie“ je pomalejší a riffovější, avšak v refrénu znovu vykazuje svěžest úvodní skladby. Při „Cash Or Clash“ jsem si uvědomil, jak blízko mají MILLENCOLIN právě k BACKYARD BABIES, a to zejména díky velmi podobnoasti v zabarvení hlasu Nikoly Sarčeviče s Borgem od „neposlušných dětí z dvorků a pavlačí“. Odlehčená „Shut You Out“ je zkrátka hitovka jako prase, při které by i Dave Grohl jen tiše záviděl. Následuje rezolutní nátěr „Biftek Supernova“, která rovněž devastuje smysly bravurní melodikou a energickou kytarovou prací. Skladba „Ray“ je pilotní singl a já se znovu sám sebe ptám – proč se na singly vždy vybíraj ty nejméně výživné písně? Asi jediná, která sklouzne do komerčních neo-punkových vod pro teenagerské floutky. Škoda, ale pokračujme dál. Dojem napravý hned další „Novo“, která se svými kytarovými kluzy a epičtějšími nápěvy patří k vrcholům alba. Takhle bych mohl pokračovat skladbu po skladbě, ale věřte že zbytek novinky MILLENCOLIN je stejně silný jako část, kterou jsem právě rozebral…
V závěru jen shrnu to, co už jsem ve stati sdělil, a sice že MILLENCOLIN patří k mým největším osobním objevům posledního roku. Jsou vysoce kvalitní rock’n‘rollovou kapelou, která má na to stát se světovou extratřídou (oni už jí zřejmě jsou – i když zase je tu ten velký otazník – proč jsem o ně nikdy dřív nezavadil?) . Už teď je jasné, že v porovnání s norskými TURBONEGRO a GLUECIFER o dvě třídy vedou. Jestliže jsou THE HELLACOPTERS švédskými králi rock’n‘rollu čerpajícího z minulosti, jsou v řadách skupin moderněji nazírajících panovníky právě MILLENCOLIN. Spolu s novinkou českých SUNSHINE pro mne zatím deska roku. Úkol číslo jedna – sehnat si všechny alba MILLENCOLIN!!!
CD k recenzi poskytli Day After records
Jestliže jsou THE HELLACOPTERS švédskými králi rock'n'rollu čerpajícího z minulosti, jsou v řadách skupin moderněji nazírajících panovníky právě MILLENCOLIN. Spolu s novinkou českých SUNSHINE pro mne zatím deska roku. Úkol číslo jedna – sehnat si všechny alba MILLENCOLIN!!!
9 / 10
Nikola Sarcevic
- zpěv, basa
Matthias Farm
- kytara
Erik Ohlsson
- kytara
Fredrik Larzon
- bicí
1. Farewell My Hell
2. Birdie
3. Cash Or Clash
4. Shut You Out
5. Biftek Supernova
6. My Name Is Golden
7. Ray
8. Novo
9. Simple Twist Of Hate
10. Stalemate
11. Mooseman´s Jukebox
12. Hard Times
Machine 15 (2008)
Kingwood (2005)
Home From Home (2002)
Pennybridge Pioneers (2000)
For Monkeys (1997)
Life On A Plate (1995)
Same Old Tunes (1994)
Vydáno: 2005
Vydavatel: Burning Heart Records / Day After
Stopáž: 34:11
Produkce: Chips Kiesbye
Studio: Fascination Street Studios In Orebro
Já osobně bych aktuální desku MILLENCOLIN příliš nepřeceňoval, dá se na ní totiž dívat ze dvou rozdílných stran. Jednou je pohled nezatíženého jedince přistupujícího k hudbě pouze jako ke zdroji zábavy. V tomto ohledu je „Kingwood“ deskou velmi příjemnou, plnou melodicky našlapaného punkrocku s veselým podtónem ostrých kytarových šlehů a i tou špetkou potřebné hitovosti. Otázkou však je, kdo dokáže dnes zapomenout na minulost a přistupovat k hudbě zcela nezatíženě? Druhým úhlem pohledu je totiž hledání vlastní hudební náplně těchto líbivých halekaček. Tady už se toho až tak moc najít nedá a MILLENCOLIN se po hudební stránce jeví až jako plagiátoři například klasiků BAD RELIGION a třeba si mě ukamenujte, občas slyším i nepříjemnou stupidnost popěvků GREEN DAY. Pravdou sice je, že to vše zakrývají tradiční rock’n’rollovou rytmičností a moderně rockovým zvukem, ale ve velké části skladeb nejsou rozhodně nijak dál, než kde byli již zmínění BAD RELIGION před více jak deseti lety. Pro mě osobně je to dnes poněkud málo.
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.